Doprovázení umírajících a jejich blízkých
Jsem zdravotní sestra s více než dvaceti lety praxe ve zdravotnictví. Doprovázím umírající a jejich rodiny s odborností, lidskostí a duchovním přesahem. Jako vážka nad tichou hladinou: klidně, lehce a beze strachu.
nebo zavolejte +420 773 603 378
Zkušenosti a kvalifikace
Možná jste právě teď…
Nemoc blízkého člověka obrací život naruby. Přichází únava, strach a tisíc otázek najednou. Právě v této chvíli nemusíte zůstat sami.
A pomalu vám docházejí síly. Nevíte, co je ještě normální, čeho se bát, kdy volat lékaře. A kdo se postará o vás, když vy se staráte o všechny ostatní?
Ta věta se nedá zapomenout. Ale neznamená, že se už nedá nic dělat. Dá se ulevit od bolesti, dá se být nablízku, dá se rozloučit — a dá se odejít v klidu a důstojnosti.
Ať už jde o vašeho blízkého, nebo o vás samotné, přejete si, aby poslední společný čas nebyl jen o strachu a vyčerpání, ale i o blízkosti, smíření a pokoji.
„Do každé z těchto chvil umím vstoupit tiše, s respektem
a s rukama, které vědí, co dělat.“
Jak pomáhám
Závěr života se dotýká všeho najednou: těla, vztahů i duše. Proto má moje pomoc tři roviny, které se navzájem prolínají a doplňují.
Dvacet let praxe znamená klidné ruce a jistotu i ve chvílích, které rodinu děsí.
Abyste mohli být svému blízkému nablízku, a nemuseli přitom bojovat s úřady a nejistotou.
Držím prostor bezpečí, péče a odevzdání, aby se umírající mohl uvolnit a v klidu se vydat na druhý břeh.
Moje služba nenahrazuje lékařskou ani hospicovou péči. Doplňuje ji tam, kam instituce nedosáhnou: v čase, blízkosti a tichu. S lékaři i hospici ráda a běžně spolupracuji.
Tichá přítomnost
Věřím, že smrt není tma, do které padáme,
ale řeka, kterou přecházíme ke světlu.
U lůžka umírajících jsem strávila tisíce hodin. A znovu a znovu vidím totéž: když kolem člověka vznikne prostor bezpečí, péče a lásky, něco se v něm uvolní. Strach ustupuje. Dech se zklidní. Přichází smíření s blízkými, se životem, se sebou samým.
Právě tento prostor držím. Někdy to znamená tiše sedět a dýchat spolu. Jindy držet za ruku, zpívat, modlit se, číst nebo jen ztlumit světlo a ohlídat, aby nikdo nerušil. Pomáhám dokončit, co zůstalo nedořečené, a rodině pomáhám najít odvahu říci to nejtěžší: „Můžeš jít. My to zvládneme. Děkujeme.“
Nezáleží na tom, zda věříte v Boha, ve vesmír, ve světlo nebo prostě v lásku, která nás přesahuje. Doprovázím s úctou k cestě každého člověka: beze spěchu, bez nátlaku, bez hodnocení. Tak, aby se mohl v bezpečí a pokoji vydat na druhý břeh. Domů.
Moudrost, na kterou jsme zapomněli
Po většinu lidských dějin nebylo umírání tabu, ale vyvrcholením života. Už Seneca psal, že umírat se učíme celý život. V Tibetu provází vědomá příprava na smrt člověka po celý život; Tibetská kniha mrtvých je průvodcem umírajícího i těch, kdo mu čtou u lůžka. Staří Egypťané zasvětili přechodu na druhý břeh celé své umění a vědění. V Mexiku dodnes jednou do roka prostírají stůl i pro své mrtvé: smrt tam neukončuje vztah, jen mu dává tišší podobu.
Naši předkové znali ars moriendi, umění dobře zemřít, které se učilo stejně samozřejmě jako umění dobře žít. A František z Assisi nazýval smrt ve své Písni stvoření něžně sestrou.
V těchto kulturách bylo doprovázení umírajících alfou a omegou celé společnosti. U lůžka se bděly noci, zpívalo se, loučilo, žehnalo. Smrt měla své místo, svůj řád a svou důstojnost.
Naše společnost udělala pravý opak: smrt jsme vytěsnili za zdi institucí a tváříme se, že se nás netýká. Jenže tím jsme neztratili smrt — ztratili jsme umění ji přijmout. A s ním i kus umění žít. Vracím tomuto prastarému umění místo v dnešním světě.
Protože řeka, která se vlévá do moře, nezaniká. Jen ztrácí břehy.
Kdo vás bude doprovázet
Jmenuji se Michaela Hamplová a jsem zdravotní sestra. Vystudovala jsem obor všeobecná sestra a specializaci v intenzivní péči; profesní cestu jsem začala záchranou životů. Na jednotce intenzivní péče jsem se naučila bojovat o život do poslední chvíle. A poznala jsem i hranice, kde boj přestává pomáhat.
Jednu noc si pamatuji dodnes. Stará paní mi vyprávěla celý svůj život a řekla, že už je připravená odejít. Když se té noci její srdce zastavilo, naší povinností bylo bojovat. Odešla uprostřed zápasu, který si nepřála. Tehdy jsem ještě netušila, že existuje Dříve vyslovené přání, kterým může člověk o podobě svého konce rozhodnout předem. Ta noc ve mně zasela otázku, která už neztichla: jak vypadá dobré odcházení?
Odpověď mi nakonec dala vlastní cesta. Během mateřské jsem vážně onemocněla a ocitla se na hranici života a smrti. Prožila jsem okamžik, kdy jsem stála mezi dvěma světy a směla se rozhodnout. Vrátila jsem se. Na zemi na mě čekal manžel a dvě děti. Trvalo roky, než jsem tomu zážitku porozuměla. Dnes vím, že mě přivedl právě sem. A že od té doby znám obě strany.
Do nemocnice jsem se už vrátit nechtěla. Pracovala jsem v ambulanci praktického lékaře a v mobilním hospici. Stála jsem u stovek odchodů. Viděla jsem umírání plné strachu a přístrojů — a viděla jsem umírání tichá, smířená, naplněná láskou. Ten rozdíl málokdy dělá diagnóza. Dělá ho prostředí, blízkost a doprovázení.
Pamatuji si na pána, který odmítl nemocnici. Byl vážně nemocný, ale měl obrovskou chuť žít. Podařilo se nám jeho stav ustálit natolik, že znovu sedl na kolo a vyrazil na borůvky do Jeseníků. Prožil krásné poslední léto a o rok později zemřel doma, se synem po boku. Doprovázení totiž není jen o umírání. Je o životě až do konce.
A prošla jsem tou cestou i jako dcera. Poslední rozloučení s mým tátou jsme s další průvodkyní vytvořily jinak, než bývá zvykem: beze spěchu, s časem na slzy i poslední slova. Pochopila jsem, že rozloučení může být hluboce léčivé.
K sesterské praxi jsem později přidala půlroční komplexní výcvik vědomého doprovázení s názvem K smrti dobrá cesta – Dula pro umírající. V případě potřeby doplňuji péči i jemnými podpůrnými technikami (Bachovy esence, Access Bars). Jádro ale zůstává stejné: čas, blízkost a ticho. Mým přáním je, aby lidé mohli odcházet tak, jak si přejí oni sami. Aby jejich blízcí měli oporu. A aby i v nejtěžších chvílích zůstal prostor pro klid, důstojnost a světlo.
Jak spolupráce probíhá
Nemusíte nic vědět dopředu ani nic slibovat. První krok je jen rozhovor: všechno další si domluvíme podle vás.
Povíte mi, v jaké jste situaci. Společně zvážíme, jestli a jak vám mohu být užitečná. Nic tím nezačíná, k ničemu se nezavazujete.
První rozhovor je nezávazný a zdarma.
Přijedu za vámi: domů, do nemocnice nebo kam bude potřeba. Poznáme se, vyslechnu přání nemocného i rodiny a domluvíme si podobu a rozsah doprovázení.
Docházím za vámi podle domluvy a potřeby, od občasných návštěv po intenzivní přítomnost v posledních dnech. Pečuji, vysvětluji, držím prostor. Jsem vám dostupná na telefonu.
Pomohu s praktickými kroky po úmrtí a budu nablízku i v čase zármutku. Odchod blízkého člověka je cesta, a ani na ní nemusíte být sami.
„Život je věčný, láska je nesmrtelná a smrt je pouze horizont. A horizont není nic jiného než hranice, za kterou už nedohlédneme.“Rossiter W. Raymond
Časté otázky
Brzy není nikdy. Naopak: čím dříve se ozvete, tím klidněji můžeme všechno připravit a tím více toho lze ještě společně prožít. Ozvat se můžete ve chvíli diagnózy, v průběhu nemoci i v posledních dnech. Pomoci umím v každé fázi.
Nenahrazuji, doplňuji. Jsem zdravotní sestra a s lékaři i mobilními hospici pracuji ruku v ruce. Pokud je zatím nemáte, ráda vám je pomohu zajistit. K jejich péči pak přidávám to, na co v systému nezbývá prostor. Čas, blízkost, oporu pro rodinu a doprovázení duše.
Vůbec ne. Doprovázím věřící všech vyznání i lidi bez vyznání. Nepřináším žádnou nauku. Vycházím z toho, čemu věří a co potřebuje umírající a jeho rodina. Duchovní opora znamená především bezpečný prostor, přítomnost a úctu k tajemství, které nás všechny přesahuje.
Nejčastěji u vás doma, protože domácí prostředí má obrovskou uzdravující moc. Přijedu ale i do nemocnice, LDN, hospice či domova pro seniory: kdekoli je váš blízký, tam mohu být s vámi. Působím v Olomouckém, Zlínském a Moravskoslezském kraji.
První rozhovor je vždy zdarma. Cena doprovázení se odvíjí od jeho rozsahu a podoby, kterou si společně domluvíme. Vše vám otevřeně řeknu předem, bez skrytých položek. Finanční situace by nikdy neměla být důvodem, proč zůstat sami; vždy hledáme cestu.
Ano. Rozloučením cesta rodiny nekončí. Nabízím podporu v období zármutku, pomoc s praktickými záležitostmi po úmrtí i prostor pro všechno, co potřebuje být vysloveno a oplakáno.
Ozvěte se
Nemusíte mít nic promyšlené. Stačí zavolat nebo napsat pár slov. Ozvu se vám zpravidla do 24 hodin.
Ať už voláte kvůli svému blízkému, nebo kvůli sobě, každý rozhovor je důvěrný a k ničemu vás nezavazuje.
Pokud telefon nezvednu, jsem pravděpodobně u lůžka. Zavolám vám zpět, jakmile to bude možné.
Proč právě vážka
Vážka žije dlouhé roky skrytá pod hladinou. Pak jednoho dne vystoupá po stéble trávy, prolomí vodní zrcadlo — a promění se v bytost vzduchu a světla. Neumírá. Rodí se podruhé.
Proto je vážka odpradávna symbolem duše, proměny a posla mezi světy: v Japonsku, u původních obyvatel Ameriky i v evropských lidových vyprávěních. A stejný příběh vypráví i odkvetlá pampeliška: to, co vypadá jako konec květu, je ve skutečnosti chvíle, kdy se semínka vydávají na cestu. Nic se neztrácí, jen mění podobu.
Přesně tak rozumím i lidskému odcházení: není to konec, ale přechod z jednoho živlu do druhého, z hladiny do světla.
Návrat ke světlu
